Jeliman jde do práce

Jak možná víte, učinila jsem velký kariérní přerod a začala pracovat v IT. Neřekla bych, že jde o úplně typickej korporát, nicméně pro potřeby blogu to budu tak nazývat.

Mám po zkušebce a zatím mě nevyrazili. To je ta dobrá zpráva.

Jsem totálně švorc. To už je horší.

Paradoxní je, že přestože mám plat asi jako ve všech svejch neziskovejch jobech dohromady, na konci měsíce somruju obědy od kolegů a večeřím polívku z pytlíku. Ježíšek naštěstí donesl nějaký alkoholy, tak to alespoň můžu zapíjet pivem. Nebo vodkou.

Potkala jsem se kolegyni z bývalý práce, která shodou okolností pracuje ve stejným baráku a zjistily jsme, že jsme na tom úplně stejně. Jak je možný, že přestože jsme předtim pracovaly za dobrej pocit a “možnost podílet se na zajímavých projektech”, šušníme teďka před výplatou každej drobák? A absolutně nechápu, jak jsem ze svýho miniplatu zvládla ještě ušetřit dost na to, abych se mohla na půl roku vysrat na práci a ještě pořídit novej hardware. Na můj spořicí účet je teď dost smutnej pohled.

Vědecky jsem se nad tím zamyslela a nyní vám předkládám několik tezí podporujících teorii tzv. Korporátního paradoxu:

Zaprvé: S většími benefity přichází větší odpovědnost – benefity jako stravenky (nebo dokonce stravenková karta, díky níž odpadá nutnost pořád něco propočítávat jako trapák, abyste pak mohli servírce strčit do ruky kombinaci pečlivě odpočítaných upocených papírků a několika mincí, abyste nedostali nic zpátky a vyhnuli se dalšímu přepočítávání) vytváří falešné zdání toho, že máte nějaký extra prachy na útratu na víc.

Když vám totiž každej měsíc přistane na účtu podminimální mzda, víte naprosto přesně, s jakým rozpočtem operujete. Zato když máte extra stravenkový love na jídlo, žijete v mylný představě, že všechny prachy máte jen na zábavu (tedy ty prachy, který zbydou po zaplacení nájmu a dalších existenčně nezbytných věcí). A vono ne – omámeni stravenkovým bohatstvím totiž utrácíte za jídlo mnohem víc. Tejden před výplatou je tak na stravenkový kartě pade (stačí na několik balení čínský polívky v Albertu) a na normálním účtu dvacka (nestačí na nic) a v hlavě bliká obří rudej nápis ZAPNI SI KONTOKORENT, TY HOVADO.

Druhá věc, kterou viním za svou současnou chudobu, jsou dluhy. Když máte na účtě prd a vyteče vám bojler, nezbyde než spolknout hrdost a zavolat mamince, jestli nepůjčí nějaký penízky. Podobnejch telefonátů nebo zpráv člověk nějak během pobytu na pracáku vykonal víc, takže seznam je docela dlouhej, ale občas se mi daří něco odškrtnout. Právě představa nějakejch oficiálních dluhů mi taky pokaždý zabrání v zapnutí kontokorentu.

Třetí věc – musíte si kupovat věci! Prostě musíte. A teďka se nebavíme o komiksech, knížkách a obdobným tovaru, za kterej ráda utrácim. Když jste chudý, nekupujete si nic a jedete ze zásob, který jste nakoupili v lepších časech. Pak ovšem přijde chvíle, kdy vás během jednoho týdne opustí dvoje boty, jediný slušný kalhoty a všechny mezizubní kartáčky (btw každoměsíční dýchánky v zubařským křesle stále pokračují – to je taky skoro pětina výplaty v prdeli raz dva). A jako věřte, že fakt nejsem ten typ, co rád utrácí za boty a podobný srajdy – každej takovej nákup mě psychicky bolí. Stala jsem se taky držitelkou multisport karty, což sice potěší, ale zároveň to taky jistým způsobem leze do peněz – po pár návštěvách bazénu se mi rozpadly plavky, takže jsem musela koupit nový. Taky brejle. Většina hader na jógu se rozpadla na skutečný hadry. Sportovnickej skill se natolik zlepšil, že jsem musela investovat do novýho vybavení. A tak dál. Prostě furt něco.

A poslední věc – vědomí, že pravidelně přiletí výplata značně přesahující všechny předešlý, mi dává iluzi toho, že si přece můžu občas něco dopřát a udělat si radost. Jenže většinou zapomenu na to, že už jsem si něco dopřála minulej tejden. A ten předtim taky. Nekupuju žádný přehnaně drahý věci, ale ono se to pak nějak sečte a tejden před výplatou najednou koukám, že všechny prachy jsou fuč, zato těch knížek doma nějak přibylo. Když jsem vydělávala hovno, takovej problém jsem neměla, protože jsem věděla, že si můžu koupit taky leda hovno – ale ve výsledku mi přesně pak tyhle prachy zbyly.

Vtipný je, že s každou novou výplatou si řikám, že teď už to konečně vyjde – a že i na ten spořicí účet něco přihodim. A vono ne. Na konci měsíce najednou stojim v Albertu u pokladny a řikám: “Hm, tak toho tuňáka asi vrátim, pardón.” 

Tak možná únor nějak dopadne líp…