Jeliman jde do práce

Omluvte dlouhou pauzu mezi příspěvky, byla jsem v Anglii.

Bylo to prima – celej tejden jsem nezapla mobil ani počítač. Nesnášim telefonování, skypování, chatování a jak jsem zjistila, i komunikaci obecně. Ano, cestování ve skupině je náročný asi pro každýho, ale upřímně, myslím, že mi tak po třech dnech začlo trochu hrabat. Tímto se proto chci omluvit všem, na který jsem byla protivná – pokud nemám svých pár hodin ticha a samoty každej den, měnim se v monstrum.

Součástí této ostrovní epifanie je ovšem to, že teď už si absolutně neumim představit, co bych měla dělat za práci, když mám po pár hodinách komunikace místo hlavy rudej pulzující balón, dikci dozorce z koncentráku a náladu pod psa.

Nějaký rady?
Asi to zkusim tady. Jako první mi vyšlo, že bych měla začít vařit pivo. To beru.
(Díky za tip, J.!)

Co se týče zkoumání trhu práce v Anglii, mám dva poznatky.

Za prvý – i když chcete dělat dobrovolníka v charitativním sekáči, musíte zjevně mít doporučení a projít výběrovým řízením a pak vás stejně nevezmou. Zřejmě je to proto, že v Anglii skoro vždycky vyžadujou reference a dobrovolná práce je jeden z možnejch způsobů, jak je získat. Takže je i na tyhle práce velká konkurence. Tvrdí kamarádka L., já to zatim nezkoušela.

Za druhý – na nástupišti King´s Cross je chlápek, co má fakt bizarní práci. Když se chtěj náruživí turisti vyfotit v harrypotterovským stylu na nástupišti 9 a 3/4, ováže je tenhle chlapík šálou a pak jí ve správným okamžiku vyhodí do vzduchu, aby pěkně vlála.

Představuju si inzerát na tuhle pozici – uchazeč by měl být precizní, komunikativní, se smyslem pro detail a správné načasování. Zašlete nám prosím své CV a motivační dopis, kde zdůrazníte svůj zájem o práci se šálami a také několik fotografií cíleného vyhazování šál do vzduchu.

A co víc, ten chlápek celej den omotává turisty šálou a vydrží se tvářit šťastně! Velkej obdiv.
Jinak obecně jsou Angličani ve službách o dost milejší než tady. Sekuriťák na letišti mi dokonce pochválil fusky s Hvězdnýma válkama.

Jinak ještě než jsem odjela, byla jsem na pohovoru na práci, kterou děsně děsně děsně moc chci. Pocity z toho mám děsný a moc si nefandim. Ale naděje umírá poslední, žeano.

A jak to probíhalo: Vzala jsem si ponaučení z předchozího pohovoru, takže jsem se snažila krotit svojí hyperaktivní blábolivost a manické pohyby a taky tolik nežvanit, ovšem nevim, zda jsem to nepřehnala do druhýho extrému – seděla jsem tam jak hrouda, přikyvovala a občas vyloudila divnej zvuk jako hmmmmm nebo ehhhhhrrr a křivej úsměv k tomu.

Asi protože jsem vypadala tak zpomaleně, položili si všechny případný otázky, na který jsem se mohla zeptat, sami, takže jsem si pak připadala jak negramotnej tupoun, co se neumí ani zeptat, jaká je pracovní doba. Jinak to taky bylo docela brzo ráno a dost blbě jsem spala, takže to mý letargii dost přidalo. Vypadala jsem asi nějak takhle:

Myslím, že to asi nedopadne, čéče.

Aktualizace.: Tak to nedopadlo, čéče.