Laskavý čtenáři,
odpusť dlouhou pauzu mezi příspěvky – měla jsem napilno, tři pohovory a první směna v přivýdělkové manuální práci. Skoro se zdálo, že pramen mé pracovní inspirace vyschl, ale během včerejší osmihodinové směny strávené v chlaďáku jsem myslela pouze na tebe, drahý čtenáři, a na to, jak zde vylíčím veškeré útrapy, které mne postihly. Ano, zhýčkaný intelektuální rozmazlenec vyrazil na svou cestu do světa opravdové práce.
Protože došly prachy a moje sebenenávist dosáhla vrcholu, řekla jsem si, že si najdu alespoň nějakou brigádu. A protože nesnášim telefonování a komunikaci s lidma a práce v korporátu je pro mě krajní mez stejně jako anální fisting pro slečnu Steelovou, rozhodla jsem se začít makat ve skladu. Podle inzerátu docela dobrá firma, práce taky vypadala prima – člověk pobíhá po skladu a dává do košíku věci pro lidi, co jsou líní si dojít nakoupit, slušný peníze a ani to neni někde v prdeli za Prahou. A velký plus, nemusela jsem posílat CV ani psát uslintanej motivák, stačil čistej trestní rejstřík.
Vypravila jsem se tedy na školení. Trvalo asi hodinu, vedoucí skladu nám to vymaloval v zářivejch barvách, jak je firma super a otevřená k návrhům všech pracovníků, přátelský prostředí, pečivo k sváče zadara a 30-40 táců měsíčně pro ty hodně schopný a rychlý lidi. Trochu zima, ale nic, co by nespravil svetr navíc. Prostě oáza radosti.
Well, a o pár dní později si naivně klušu na první směnu. Mám decentní zpoždění, protože nakonec je to docela prdel světa, jedu tam třičtvrtě hodiny. Mám na sobě kecky a drsňácký skinny džíny, páč se v nich nečekaně dobře běhá, ale docela blbě ohejbá. A taky svetr navíc. Cestou potkám holku ze který pozdějc vypadne, že má asi Aspergerův syndrom, pořád mluví a čtyři hodiny v kuse krká, ale jinak je dost dobrá studnice informací. Šéf směny se na nás podívá a pošle nás dělat inventuru do chlaďáku – neni tam zrovna velkej cvrkot a neví, co s náma.
Oáza radosti se postupně mění na oázu voseru. Na pobyt v lednici nejsem psychicky ani fyzicky připravená. Kdyby někdo předtím kváknul, že možná, možná, ale fakt jen možná budu muset trávit osm hodin v lednici a hrabat se ve smradlavejch sejrech, vzala bych si alespoň teplý boty, tepláky a pořádnou bundu. Takhle tam mrznu jak kráva v keckách a gatě mi lisujou vnitřnosti, protože každou chvíli sedim na bobku a počítám pomazánky. Aspoň že jsem si vzala ten svetr navíc.
Fakt nejsem vhodnej člověk na inventuru – zaprvý mám silný nutkání všechny věci v regálech geometricky srovnávat a s láskou aranžovat, takže mi to trvá fakt dlouho. Zadruhý neumim moc dobře počítat, žeano, Moje spolupracovnice to v půlce vzdá a jde domů (mimochodem jí najali na stejnou práci jako mě a zatim jí ještě ani jednou nedělala, byla to její pátá směna). Myslim, že mi to pak jde trochu rychlejc, když se nemusíme furt přetahovat o čtečku na čárový kódy. Šéf směny mě ovšem vyvede z omylu a má náběh na blbý kecy, že to prej dělám moc pomalu. Vyštěknu na něj cosi o tom, že jsem tam sama a mrznu, tak zase zmizí. Poslední dvě hodiny už skoro nemůžu, mám úplně zmraženej mozek, prsty jako mražený červený buřtíky a navíc musim furt uhýbat ostatním (dělat inventuru v superúzký uličce, kde lidi jak zběsilí projížděj s nákupníma košíkama je trochu na hovno). Ale všechno se dá přežít, když se u toho dá poslouchat GoT jako audiokniha.
Jediná výhoda na práci v chlaďáku je to, že když pak člověk jede v noci domů, fakt mu neni zima. O téměř 24 hodin později mám nicméně pocit, že jsem stále hloubkově chlazená.
Takže když to shrnu – práci, na kterou mě najali pravděpodobně nikdy dělat nebudu a pokud se tam ještě vrátím, chlaďák mě zřejmě nemine.
Mínusy jsou tedy jasný – nemám ráda, když mi zaměstnavatelé lžou a když musím dělat práci, která je k ničemu. Situace s penězma asi taky není taková, jak slibovali.
Plusy – po směně si mužem vzít odepsaný jídlo, takže možnost spousty dobrejch věcí zadáčo, a to je velký lákadlo. Když zrovna nekápnu na extra otravný osoby, nemusim se moc s nikym bavit a pokud se někdy dostanu k tý práci, co mi slíbili, tak asi taky dost zhubnu. A nejbizarnější je, že mě to vlastně docela bavilo. Tak uvidíme.
Be First to Comment