Jeliman jde do práce

„Tyvole, tak trochu diety, né, ježišikriste!“

Ne, bohužel jsem nestihla nic odpovědět a ani jsem dotyčnýho pořádně neviděla. Jen jakousi bílou rozkydlou šmouhu. Jak řikám, četla jsem si a než jsem se vzpamatovala, byl fuč.

Následnej tok myšlenek:

“ – – – – – ee?“

„To je ale kretén.“

„Mám za nim taky něco zařvat? Kašlu na to, jdu dál.“

„Tyvoe, tak třeba už jsem fakt moc tlustá. Třeba mi ty šaty neslušej, jak si myslim. Asi už jsem tak nechutně vyžraná, že to musí komentovat anonymní zmrdi na ulici.“

„Měla bych začít hubnout a taky začít jíst ten hnusnej rýžovej chleba.“

 „Neměla jsem před chvílí sežrat tu klobásu a ještě půl litru malinovky.“

„Ale byla to dobrá klobása, čéče. Ještě bych něco zbodla.“

(pohled do výlohy)

„Tyvole, zas tak tlustá nejsem a ty šaty mi seknou. Ať si nasere.“

„O tom musim napsat na blog.“

Vyprsim se a nesu se dál.

Píšu o tom proto, že ještě před pár rokama bych se pravděpodobně rozbrečela a pak bych se další měsíc děsně pokoušela hubnout. Měla bych návaly sebenenávisti a to jeho pokřokování by mi furt do nekonečna znělo v hlavě, takže bych se zase zabalila do pytlovitejch hadrů a plížila se po ulicích po tmě.

Píšu to sem proto, že se to nestalo. Tok myšlenek mě samotnou překvapil. Zdá se, že už je mi buřt, co si o mně myslí anonymní zmrdi! A to je pro mý životem zkroušený, udupaný sebevědomíčko velkej pokrok. Možná se vám to zdá banální, ale opak je pravdou – velkej skok pro Jelimana, nulovej krok pro lidstvo.

Až z toho mám skoro chuť založit si Instragram a naplnit ho selfíčkama svýho podbradku (já svý špeky komentovat můžu, jak chci).

Mám za to, že je to kombinace několika faktorů – spokojenýho partnerskýho i rodinnýho života, intezivní studium feministickejch blogů, objevení Leny Dunham a konec styku s toxickýma lidma. Pak taky začátek kritickýho vnímání ženských mainstreamových médií, který jsou podle mýho největší zabiják pro ženskýho sebevědomí, přestože hlásaj pravej opak – hlavně tím umělým boostováním ega – jste krásná taková, jaká jste a další blablabla + jednou za čas editorial o tom, jak má šéfredaktorka ráda svý špeky (tyhle články mi vždycka přijdou trapný až k pláči). Tenhle prudkej nárůst sebelásky pak ovšem obyvkle srazej dvaceti stranama o dietě, dalšíma dvaceti o cvičení, případně pár stran o plastický chirurgii a o tom, že když se od pěti let nemažete krémem, stane se blíže neurčený zlo (Sleze vám kůže z ksichtu? Stane se z vás zombie?). Následuje sto stran více či méně přiznaný reklamy na věci, který si musíte koupit na letošní sezónu – jinak se stane blíže neurčený zlo (Sleze vám kůže z celýho těla? Nastane zombie apokalypsa?).

Upřímně mám za to, že celou tu agendu ženskejch médií ovládá nějaká tajná zednářská lóže, která má za úkol dvě věci – udělat z žen krávy a udržet je v tomhle kravským módu co nejdýl.

Takže díky, anonymní zmrde, protože jen díky tobě jsem zjistila, že se moje narušená psychika posunuje lepším směrem. A naser si.