Jeliman jde do práce

Neuvěřitelné se stalo skutkem, našla jsem si job. Odpusťte proto dlouhou pauzu mezi příspěvky – kromě nedostatku času mám taky rozsekaný skoro všechny prsty a blbě se mi píše.

Ano, práce bolí. Zvlášť práce v kuchyni a ještě víc, když jste lemra, která pokaždý nastrouhá s mrkví i trochu ruky. Ale cajk, ono se to zahojí a taky se snažim nekrvácet do jídla. Taky mě po dni v kuchyni bolí nohy, záda, ruce, všechno – tahle práce neni pro měkký.

Ale je boží. A to z několika důvodů:

• nemusim telefonovat, domlouvat se, dohadovat se s nikým, zabíjet celý dny na organizačních, pracovních a podobně dementních schůzích a schůzkách

• každej den vidim plody svý práce – kdybych posunovala papíry v kanclu, asi bych je neviděla nikdy. Plus je prima vidět, jak mý výrobky mizí ve zteřelejch chřtánech našich hostů

• můj kuchařskej skill se prudce zlepšuje

• můžu si hrát se spoustou kuchařskej hraček

• jsem neustále obklopena jídlem

• mám relativně flexibilní pracovní dobu – žádný vstávání v šest ráno, bro

• už jsem byla dvakrát v Makru, děsně se mi tam líbí – mohla bych tam celý dny běhat mezi regálama jak nakoksovaný děcko (mimochodem mi byl taky poprvý v životě nabídnut koks – nevzala jsem si, ale byla to zajímavá zkušenost, která mě v dospívání zcela minula – fyi, nebylo to v Makru)

• vařila jsem s opravdickou kuchařskou celebritou – a bacha, pochválila mi kečup, řekla že je „fakt dobrej“, cituji

• lidi, se kterýma dělám jsou prima – jeden nich z dvakrát vařil pro Gordona Ramsayho a nějaký britský fotbalisty

• během práce můžu pít pivo