Minule jsem slíbila, že zde popíšu, jak pokračuje cesta za zářnou kariérní budoucností.
Jak již mnozí z vás ví, rozhodla jsem se opustit dráhu humanitního dobrosera a přeorientovat se na IT. Byl to dobrej nápad? To se dozvíme na konci pořadu. Nyní nás ale čeká časová osa této paskvilné cesty.
Říjen 2018:
Při náhodném rozhovoru s chlapcem, který dělá programátora, padá otázka: “Proč teda neděláš něco v IT, když tě tvoje práce tak sere?” A já skutečně začínám dumat nad tím, proč nedělám něco v IT – s počítačema mi to většinou docela jde, povahou jsem geek a práce v nezisku mi způsobila doživotní trauma. Začínám tedy mapovat terén – co se nabízí a jestli nejsem moc stará a tupá na změnu povolání. Předběžný průzkum ukazuje, že možnosti tu jsou.
Listopad 2018:
Pomalu se připravuju na dobrovolný pobyt na pracáku. Poslední týdny v práci jsou neskutečnej voser, tak aspoň hledám různý online kurzy a podobně, aby mi nejeblo. Kupuju si poslední drahý věci, páč pak na ně už nebudu mít (to ještě nevím o tom, že mý zuby si v budoucnu vyžádají komplexní péči v hodnotě průměrně ojetýho auta).
Prosinec 2018:
Poslední dny v děsný robotě. O tom stavu, kdy už vás v práci sere i dejchat, jsem psala tady. Konec roboty a poroby nastává zároveň s koncem roku, proto si k Vánocům všem řikám o trvanlivý jídlo, abych během následných měsíců na prácaku nezemřela hlady. Ježíšek ho donesl fakt velikej koš, takže cajk.
Leden 2019:
O lednu, druhé návštěvě pracáku a radostech, které dobrovolná nezaměstnanost přináší, jsem se už rozepsala, takže se tady nebudu opakovat.
Únor 2019:
V únoru si připadám fakt dost nabušeně.
A pak to přijde – firma, ve který bych jednoho krásnýho dne chtěla pracovat, nahodí na Facebook nabídku brigády. Neotálím ani minutu a píšu tam. Spíš tak jako z hecu, protože si představuju ty stovky kluků, co tam taky píšou a na rozdíl ode mě i něco umí. Ale oni zavolaj! Že mě chtějí! Jeliman radostí piští jako americká adolescentka a nadšeně hopká po bytě. Takovýho štěstí najednou! Jééééé.
Březen 2019:
Jako vždy to bylo moc krásný na to, aby to byla pravda.
Moc netušim, co se stalo, ale probíhalo to následovně – nejdřív zavolali, že mě berou. Pak poslali nějakej test, kterej jsem měla celej dobře. Pak poslali smlouvu o mlčenlivosti, kterou jsem vzorně vyplnila a poslala zpátky. A pak už nic. Frustrace jak sviň.
Mezitím jsem všem nadšeně vykládala, že jsem dostala práci snů, takže jsem si pak připadala jako úplnej debil. To pak má člověk chuť tam vlítnout a celý to HR oddělení zapálit.
K tomu jsem začala chodit na programátorskej kurz, o kterým jsem se už taky zmínila. Začínalo to v osm ráno! Hádejte, kolikrát se mi povedlo za ten měsíc přijít včas.
Duben 2019:
Furt chodím na kurz. Chvílema si připadám fakt jako úplnej debil. Ve výsledku jsem ráda, že jsem tu brigádu nedostala, protože většinou přijdu domů po osmi hodinách nalejvárny, plácnu se na gauč a mám dost.
Koncem dubna se pokouším uplatnit svoje čerstvě nabyté zkušenosti v praxi. Zjišťuju, že nic neumím a mám z toho depku. K tomu zjištění, že musím sehnat nějakej šolích, abych měla na nový zuby.
Květen 2019:
Začínám makat za barem, abych měla na zuby. Počítačový věci trochu odsouvám. Pokusně odpovídám na jeden IT inzerát. V podstatě jsem opět nečekala, že se ozvou, ale ozvali se. Dostala jsem se do třetího kola – moc nechápu, jak se to stalo. Jdu na dvouhodinovej pohovor, kde jsem se ze sebe udělala plnýho kreténa. V batohu mám krabičku s vejcema natvrdo, ze kterých potom budu v kavárně dělat pomazánku (tuto skutečnost během pohovoru nezapomenu zmínit). Zkoušejí mě z nějakejch programátorskejch dovedností, který jsem si hrdě napsala do CV, nicméně v hlavě mám úplně temno a vymeteno. A pak otázka, v čem si myslím, že jsem lepší než ostatní. Jako tyvole. Co na to říct – upřímně si myslím, že vynikám jenom leností, počtem sprostejch slov, který dokážu říct za minutu a objemem těstovin, který dovedu sežrat za den.
Tak ze sebe vysoukám: “Myslim, že docela hodně čtu…”
Oni: “Cože?”
Já: “Jakože fakt hodně. Jednou jsem přečetla 150 knížek za rok.”
Oni: “Tak to je fakt hodně. A co myslíte, že Vám to čtení dává?”
Já: “Ehhhhh….”
A pak už se valí záplava nějakejch nesmyslnejch keců, který zvopakuju jen na vyžádání, aby si mé drahé čtenářstvo nemyslelo, že jsem úplně retardovaná.
Jako nebyl to můj nejslavnější výstup.
Podle očekávání o týden později přichází email, že vzali někoho jinýho.
No, nedivim se. Připadala jsem si jak úplný vemeno.
Červen 2019:
Dělám za barem.
Začínám lehce hledat nějakou práci, do který bych mohla nastoupit.
Pořád si připadám jako úplný vemeno.
Červenec 2019:
Moje bývalá šéfová mi přeposílá jednu zajímavou nabídku (ve snaze vytáhnout mě z marastu, do kterýho jsem se zakopala) – vypadá to dobře, tak tam napíšu a ozývají ze 45 minut. Domluvíme si informační schůzku (nikoli pohovor, jak jsem byla upozorněna).
Tu nakonec musím o týden posunout, protože jsem dostala ledvinovou koliku.
Nedoporučuju. Hodně bumbejte. Něco jinýho než alkohol.
(Posunutí o týden ovšem dalo vzniknout naprosto unikátní události, o které bude řeč níže.)
O týden později jdu na tu schůzku, která velice připomíná pohovor. Pán mi po skončení nabídne zpětnou vazbu – že prej dělal kdysi personalistu.
Dvě zajímavé věci, které jsem se dozvěděla:
- Během pohovoru si dělejte zápisky – takže byste měli mít nějakej sešit nebo blok, případně jenom papíry. I kdybyste si tam měli čmárat nějaký úplně nesmyslný kokotiny. Nevim, prej je to potřeba.
- Když dostanete vizitku, pečlivě si jí prohlédněte a pak jí ještě pečlivěji uložte do vizitkáře. Případně do sešitu na zápisky (proto je důležitý ho mít, pokud stejně jako Jeliman vizitkář nevlastníte). Nežmoulejte jí ani si s ní nehrajte, ani jí neházejte do batohu mezi bordel (což jsem udělala já).
Nicméně prej ze mě měl dobrej pocit a že se v pátek ozve.
A teďka přichází v Jelimanově životě ta naprosto unikátní událost – totiž že v jeden den dostávám dvě, slovy DVĚ nabídky práce. Kromě pána, který v pátek zavolal, že teda mají zájem, se mi ozvali z tý firmy, kde jsem byla na pohovoru v květnu. Ano, tam, kde jsem prožila dvě hodiny hrůzný trapnosti s vejcema v batohu. Četla jsem jejich mail v tramvaji a ujelo mi velice hlasitý “WHAAAAAAAAT!”, takže holka sedící vedle mě vyděšeně nadskočila.
Ano, zázraky se dějí. Váš drahý Jeliman se svým obskurním CV plným píčovin dostal v jeden den dvě nabídky práce v IT. Neuvěřitelné.
Následují tedy dva další pohovory – jeden, na kterým musí oznámit, že jsem se bohužel rozhodla vzít něco jinýho a druhý, kde se velice podivuji nad tím, že stále mají zájem, protože po prvním pohovoru jsem si fakt nepřipadala jako nejostřejší pastelka v penále.
O pár dní později přichází mail s konkrétní nabídkou a s otázkou, kdy můžu nastoupit.
Fakt se to děje!
Poučena z předchozího nezdaru se snažim neradovat předčasně, dokud nebudu mít smlouvu, žejo.
Srpen 2019:
Mám smlouvu! Fakt to vypadá, že v září nastupuju do super nabušenýho jobu!
Doufám, že tam nebudu za úplnýho debila a nevylejou mě už ve zkušebce.
Teďka ještě oprášit pracovní návyky a koupit si nějakej slušnej vohoz.
Juhů!
P.S.: Aby to ovšem nekončilo tak pozitivně – jsem teď fakt chudá. Jakože fakt, fakt chudá a první výplatu nejspíš uvidím až na konci října. Takže kdo chce slyšet další bizarnosti, který ze mě padaly na pohovoru, může mi koupit jídlo nebo pivo.
Be First to Comment