Duben
Ano, je tu duben a Jeliman se stále úspěšně drží na pracáku. Naštěstí to nevyžaduje moc úsilí, protože moje pani pracáková asi chápe, jak to je a objednává mě jen jednou za dva měsíce. Tudíž do května klídek.
Ale abyste si nemysleli, bez jistého úsilí se to neobejde, protože obě musíme vykazovat nějakou činnost. Ona musí do mojí složky napsat, že jsme něco probraly a tudíž mě návštěva pracáku posunula blíže k zaměstnanosti – a já zas musím při této návštěvě říct, že se snažím. To jsem naštěstí vyřešila tak, že na každé návštěvě říkám, že se rekvalifikuju.
A jakože se rekvalifikuju fest. V rámci přípravy na tento státem dotovaný sabbatical jsem našetřila něco peněz na kurz, o kterém jsem doufala, že mě skutečně postrčí vstříc zářným kariérním zítřkům. No…
… jako stálo mě to dost peněz, protože jsem chtěla něco, co je intenzivní a na konci budu držitelkou novýho papíru. Proto se stále sama sebe snažím přesvědčit, že to nebyly vyhozený prachy. Jinak bych se asi musela nakopat do prdele, že jsem to radši neutratila za komiksy/pivo/hry/steaky.
Ona jako ta úroveň toho kurzu neni špatná a naučila jsem se tam spoustu novejch věcí. Co teda moc nechápu, jsou někteří moji spolužáci. Upřímně moc nerozumím tomu, co tam dělaj a proč je tam pracák poslal (a platí za to ty nekřesťanský prachy). Nechci teď znít jako arogantní kráva (protože se v tom taky plácám), ale když se třikrát denně zasekneme na tom, že lidi neuměj stáhnout z netu obrázek, rozbalit zazipovanej soubor a podobně, čímž zabijem půlku odpoledne, tak mám fakt chuť se střelit do hlavy (v níž probleskuje obraz haldy prachů vyhozenejch do záchoda).
Červenec
Protože lenost opět zvítězila, dopisuju tento text až v červenci. Kurz jsem úspěšně absolvovala a následně jsem všechno úspěšně zapomněla. Ale mám tedy jakýsi lejstro, že jsem rekvalifikovaná programátorka. Mňo… ne že by to byla pravda. O předcházejících měsících mám v plánu se rozepsat v dalším článku, ale byla jsem líná vyhodit ten kousek, co už napsala a pak na něj zapomněla.
V dubnu jsem po osmi letech navštívila zubařku, a ta mi řekla, že mám asi miliardu kazů – což znamená velký výdaje. Doteď jsem za svůj shnilej chrup zaplatila už skoro deset tyček, takže jsem se musela začít poohlížet po nějakým alternativním přivýdělku. Ano, to je trest za to, že si neumim čistit zuby. Choďte pravidelně k zubaři a používejte mezizubní kartáček, jestli nechcete skončit jako strejda Jeliman.
Programátorskou kariéru jsem tedy trochu odsunula bokem a začala opět pracovat v pohostinství. To se samozřejmě neobešlo bez mnohých keců (“Nedělala jsi náhodou něco takovýho před deseti lety? Sem myslel, že chceš dělat něco v IT?”). Ano, nepředstavovala jsem si, že ve svým požehnaným věku budu zase nosit lidem pivo, ale bohužel neni čas na hrdinství. Ono se to ani nedá moc dlouho vydržet – cítím, že se blíží bod zlomu, kdy mě většina hostů začíná srát a nejradši bych jim všechny ty domácí limonády strčila vy víte kam (za každou posranou domácí limonádu, co tu udělám, bůh zabije koťátko).
Be First to Comment