Znáte takovej ten stav, kdy už jste podali výpověď, ale ještě si na svým pracovišti musíte odkroutit nějakou dobu, než budete moct vyrazit naproti zářným zítřkům? Tak na takovýmhle místě se teď nacházím. Už jsem to zažila víckrát, ale teď je to extrémně bolestný.
V předchozích pracovních štacích to nebylo tak děsný z různých důvodů:
1) Netrvalo to tak dlouho
Když děláte vocasa v kavárně, na DPČ nebo na černo, tak většinou jdete, kdy chcete – pokud nechcete bejt za kreténa, řeknete to trochu dopředu, ideálně po odpracování slíbenejch směn. Přece jenom tam třeba máte nějaký kolegy, který máte docela rádi nebo byste třeba rádi viděli poslední výplatu.
2) Nemusela jsem dělat hlavou
Když děláte vocasa v bistru s párkama, tak je úplně fuk, že do toho úplně nedáváte srdíčko. Hrnce nepoznaj, že je myjete s čím dál větším odporem. Naopak – manuální prací můžete vybít frustrace a ještě to vypadá, jak jste pracovití. A stejně jako v prvním případě děláte načerno nebo na nějakou vopičí smlouvu, takže sere pes.
3) Práce, kterou jsem opouštěla, nebyla vlastně tak děsná
Případ mý předchozí pracovní štace. Samozřejmě, že teď se na to dívám s nostalgií a takovým smutným pocitem, že jsem neměla vůbec odcházet. Samozřejmě, když jsem byla na odchodu, tak se mi taky moc nechtělo vymejšlet dalekosáhlý projekty do budoucna, když jsem věděla, že se toho už nebudu účastnit. Zároveň mi bylo dost líto, že opouštim skvělej tým a super šéfovou. Takže tam pracovní očistec úplně neproběhl, spíš takový jako postupný snižování pracovního výkonu. Ona se ta motivace blbě udržuje, když už vás nemůžou vyrazit.
Teď je to nicméně velmi na píču. Jako on ten syndrom vyhoření tomu taky moc nepřispívá – zejména, když jste ve fázi, kdy dokážete celkem zodpovědně říct, že veškerý vaše pracovní úkoly jsou úplně nesmyslný.
Lidi sem moc nechodí a žádný kolegy nemám. Když už někdo přijde, tak je to protivná bába, co si na všechno stěžuje a očekává, že jí budete poslouchat a pak procedíte pár účastných slov. Small talk je peklo. Občas se bavím tím, že přede mnou někdo stojí jak trubka a očekává, že bude osloven a osmalltalkován – a já mu to schválně nedopřeju. Nebo až po neúměrně dlouhým trapným tichu.
Ale to mám za to, že se neustále snažim přesvědčit sama sebe, že nejsem asociál – zejména tím, že si neustále vybírám podobnej typ prací, který vlastně bytostně nesnáším, ale z jakýhosi zvrácenýho důvodu se do nich vždycky vmanipuluju, protože mám pocit, že na nic jinýho se stejně nehodim a že to třeba konečně půjde. Je to podobnej vzorec jako u ženskejch, co si pořád vybírají ty samý debily a věří, že teď to bude jinak, protože láska.
Po týhle zkušenosti to už definitivně vzdávám, protože když se tady náhodou něco děje a musím celej den konverzovat/odpovídat na blbý dotazy/odpovídat znova na ty stejný blbý dotazy/usmívat se na lidi, kteří nerozeznaj odpadkovej koš od dřezu, tak mám pak chuť jít domů a vyvrtat si do hlavy díru vrtačkou, protože mi to přijde míň bolestný. V podstatě mám chuť skoro každýho poslat do prdele, ale náš návštěvník, náš pán, žejo, takže musim předstírat, že jsem milý, komunikativní člověk.
Taky se dost těžko píšou pozitivní příspěvky na FB, když víte, jak moc to tu stojí za hovno – fakt obdivuju lidi, co dělají PR plenám nebo nemrznoucí směsi a přesto jsou schopní ze sebe vytlačit nějakej obsah.
K tomu se všichni ptaj, jak to tu bude příští rok a já mám chuť říct jen: “Nevim a je mi to totálně u prdele! Páč už tady nebudu! Hahahahahaha (ďábelský smích)!”
Zvažuju, že si koupim nějakej adventní kalendář na odpočet, kolik dní mi ještě chybí do konce. Páč se to krátí, přátelé!
P.S.: Mezi pracovním očistcem a prací v očistci je velikej rozdíl. To druhý totiž vypadá docela zábavně.
Be First to Comment