Jeliman jde do práce

2 roky a 60 dní jsem pracovala ve státní správě.

Blbý je, že jsem si během toho nedělala průběžné poznámky, takže moc nevím, čím vás zasypat. Další blbá věc je, že to vlastně nebyla blbá práce a vim, že máte rádi jen ty depresivní historky.

Takže, chcete vědět, jak jsem zkejsla v práci, která mě totálně ničí?

Z totálně debilního důvodu – chtěla jsem dělat „něco, co mě naplňuje“ a taky jsem si na kariéru úřednice přišla prostě ještě mladá. Nedovedla jsem si představit, že se do do konce života budu představovat jako ministerskej rada a všem furt dokola říkat, že ministryni neznám, nikdy jsem ji neviděla a ne, nemrzí mě to. Plus mě taky dost sralo bejt v současný politický situaci součástí státního aparátu.

Nevim, co je se mnou blbě, ale děsí mě představa spořádánýho pracovního života, kde se každej den posadím ke stejnýmu kompu do stejnýho kanclu a budu psát pořád datlovat stejný tabulky, zatímco se mi každej rok bude pravidelně zvedat plat a růst prdel. Zatímco pro generaci mejch rodičů a prarodičů je padesát let ve stejným, ideálně státním podniku vlhkej sen, pro mě je to noční můra. Možná to za pár let přehodnotim, zejména kdyby mě někdo nedopatřením zbouchnul a stala se ze mě svobodná matka. Pak je jistota stálýho místa, kde se člověk úplně nepředře, nemusí nikam cestovat a dostává docela slušný prachy, o volnejch večerech a víkendech nemluvě, fakt příjemná představa, se kterou se dá celkem spokojeně žít.

Tenhle hororózní scénář ovšem neni na pořadu dne, takže se furt můžu oddávat dennímu snění o tom, že dělám něco smysluplnýho. Skutečnýho! Co mě naplňuje! Kde můžu pomáhat lidem! Kde se můžu rozvíjet! Realizovat svoje sny a představy! Nesedět jenom u počítače! Kdybych měla udělat přehlídku blbejch keců na pohovoru, za který bych si nejradši nakopala, bylo by to tohle, děti. Takže až mě zas posede touha dělat „něco, co mě naplňuje“, tak se radši naplnim jídlem, chlastem nebo drogama.

Nedávno jsme měli v mým novým worku výběrko za kolegyni, která už vzala roha (šťastná to žena) – a přišlo asi pět takovejch roztomilejch koťátek, ze kterejch to lítalo hlava nehlava. Úplně jsem viděla sebe sama před čtyřma měsícema, jak tam sedim a s rozzářenýma očíčkama chrlim ty úplně stejný nesmysle. Teďka, poprvý na druhý straně (na temný straně!), jsem si připadala jako děsně vychcanej zlej vlk, kterej jen čeká, až mu ty koťátka vlezou do tlamy. S takovým lehce blahosklonným výrazem jsem poslouchala, jak nám líčí ty představy o svý ideální práci, doufajíce, že jí najdou tady a říkala jsem si: “Jen počkej, kočičko. Ty se tady posereš do vejšky.” Chvíli jsem měla takovej spasitelskej plán, že se k nim přitočim na chodbě a vtisknu jim do ruky krví pocákanej papírek se slovy „Uteč, dokud můžeš!“

Ale pak mi došlo, že když nikoho nenajdem, tak to tu budu muset odedřít sama, tudíž z dobrýho skutku sešlo, páč jsem sobecká svině.

Našla jsem teď v diáři zápisky z doby, kdy jsem objevila inzerát na svou momentální práci. Chce se mi z toho napůl blejt a napůl brečet. Zejména nad slovy jako “totální dream job!”. Škoda, že mý současný zpruzený já nemůže vyskočit ze stroje času a dát tomu naivnímu idiotovi z ledna 2018 pěstí do ksichtu. Opakovaně.