Jeliman jde do práce

Leden 2018

Když jsem byla mladší (cca tak minulej měsíc), říkala  jsem si, že bych nemohla někde pracovat jen kvůli penězům. A hleďme, je to tu. Dělám práci, která mě sere, duševně mrzačí a stydím se za ní, protože jsem si zvykla na pravidelnej přísun peněz.

Protože ono se docela lehce zvyká na to, že na konci měsíce nelovim z kasičky poslední drobáky, abych měla na pivo. Nebo že si můžu koupit boty za dva litry, aniž by pak hrozilo, že umřu hlady. Nebo že si už nemusím pokaždý kupovat ten nejlevnější šit ze všech, ale už ten pro lepší lidi.

Takovej rajc, když vám najednou z výplaty i něco zbyde. Dokonce tolik, že můžete začít dávat nějaký prachy bokem! A to úplně nejlepší – každej měsíc jít a koupit si novej komiks! Před dvěma rokama naprosto nemyslitelnej luxus! Slint.

Ale zas si nepředstavujte, že se člověk ve státní správě nějak extra napakuje (teda za předpokladu, že pracuje jako ten nejposlednější vocas v celý tý mašinerii jako váš drahý Jeliman). Ale se svým vzděláním, směřováním a chorobnou sebenenávistí a mindrákem je to v podstatě to nejlíp placený zaměstnání, který bych mohla najít.

Srpen 2018

Tohle jsem začala psát v lednu 2018 a teď už si nepamatuju, k jaký hluboký myšlence to směřovalo – nicméně krátce po té jsem našla na netu inzerát na „práci snů“ a odešla jsem ze státní správy do nezisku dělat “něco smysluplnýho, co mě naplňuje”. O tom, jak příšerně blbý rozhodnutí to bylo, vám povím později. Je to dlouhý a velice trudný příběh, a pokaždé, když ho někomu vyprávím, připadám si jako čím dál tím větší kretén. Nicméně nikdo z nás nikdy neví, do jak velký prdele se řítí.

To byla jen taková vsuvka – zůstaňme u peněz. Když jsem byla zaměstnankyně státu, říkala jsem si, že naše benefity jsou sto let za opicema. Stravenky. Fond kulturních a sociálních potřeb (aka FKSP). Jakási mlhavá iluze vzdělávání. Občas něco jako teambuilding. K tomu jednou za čas nějaká ta odměna, takže jsem si mohla vyhodit z kopýtka a poslat extra splátky úvěru. Výhled na poskočení v platový tabulce o třídu vejš. Osobko. Ve srovnání s Googlem furt slabota, ale přátelé, jak mi to teď chybí. Poslední stravenky šušním v šuplíku jako svatej fetiš a na FKSP se slzou v oku vzpomenu vždycky, když musím vysolit prachy za saunu. Původní myšlenka tohohle článku možná byla to, že moje mladistvý ideály padly a jako mnoho dalších marním život v děsný práci kvůli penězům, což ze mě dělá prodejnou štětku, ale viděno zpětně to není tak hrozný, protože dycky můžete říct – “No, dělám to pro prachy. A co jako.”

Teď ovšem dělám skutečně příšernou práci, trčím v ní od rána do večera a prachů dostanu tak málo, až je to k pláči. Ba ani tu blbou stravenku mi nedaj. To už ze mě nedělá prodejnou štětku, ale totálního trotla.

Bedlivý čtenář si jistě všiml, že jsem od posledního článku dost přeskočila – od vzrůstající frustrace přes změnu povolání po nejrychlejší syndrom vyhoření v dějinách, ale nebojte se, o nic nepřijdete. A možná dojde i na nějaký historky ze státní správy (řekám si, že bych to mohla zkracovat na SS – článek “15 nejbizarnějších věcí, které mě potkaly v SS” by byl nejspíš trhák. Ne, dělám si prdel.). Ale slibuju, že tentokrát se na to nevyprdnu a budu psát častěji než jednou za rok. Fakt jako.