Přátelé, je to tu. Syndrom vyhoření. Nebo mě prostě jen sere moje práce. Nebo nevím prostě. Obecně mám za to, milostný i pracovní vztahy probíhají víceméně stejně – v několika fázích, kdy postupně zjišťujete, že to prostě buď je nebo není ono.
Fáze 1
Nejdřív ten extatickej začátek, kdy jste celý šťastný, že máte konečně práci. První týdny chodíte do práce v nažehlenejch šatičkách a snažíte se nemluvit sprostě, neprdět v kanclu a tak jako celkově se tvářit jako decent human being. Nadrženě vstáváte brzo ráno, abyste náhodou nepřišli pozdě a poctivě studujete všechny materiály, který jsou k dostání a myslíte si, jak je to celý velice inspirativní. Každýmu cpete, jakou máte suprovou novou práci a stravenky jsou to největší vzrůšo. Protože zatim nemáte přidělenou žádnou agendu, vymejšlíte píčoviny, jak zlepšit pracovní prostředí a udělat porady trochu víc kreativnější, což vaši kolegové pozorujou se směsicí shovívavosti a kyselýho ksichtu.
Fáze 2
Vstávání do práce začíná bejt lehkej opruz. Občas to prostě nestihnete včas, ale sere pes. Šatečky si už nežehlíte – už je ani nenosíte, protože sedět celej den v kanclu v podstatě můžete i v pytli. Občas ale ještě udržujete nějaký dekórum, aby se neřeklo. Rauš z nový práce už trochu opad, ale furt vás hřeje u srdíčka, že jste konečně zaměstnaný. Na účet chodí o něco lepší prachy než na začátku, takže se tim kompenzuje narůstající monotónnost vašich pracovních povinností. Na poradách se tváříte, jakože posloucháte, ale vlastně je to docela vopruz. Občas přichází drobnej rajc v podobě služebky do Ostravy.
Fáze 3
Do kanclu docházíte pravidelně se zpožděním a případný pozdí příchody nějak vošmelíte. Jednou ráno se probudíte a zjistíte, že vaše práce vůbec nedává smysl a mohla by jí dělat i retardovaná opice. Na poradách už ani nepředstíráte zájem. Hledáte nový joby, což vás uvrhává do ještě větší depky, protože se vlastně furt nezměnilo to, že stojíte za hovno a nic neumíte.Takže vlastně můžete bejt rádi za svý teplý místečko v kanclu. Všem kolem závidíte jejich suprový kreativní práce („Ty seš popelář? Jé, ty se máš!“). Sledujete nový kolegy, co vymejšlí píčoviny, jak zlepšit pracovní prostředí a udělat porady trochu víc kreativnější, se směsicí shovívavosti a kyselýho ksichtu.
Fáze 4
Úplnej konec iluzí. První věc, co uděláte, než ztěžka dopadnete svou stále rostoucí zadnicí do laciný kancelářský židle je to, že se domluvíte s kolegama na oběd. Protože to je jedinej světlej bod vašeho dne. Nic lepšího už vás nečeká. Nikdy. Jen staroba a smrt.
Be First to Comment