Asi jste si všimli, že po prvním hlášení už toho moc nepřibylo.
Jako ono nějak nebylo co. Neúspěch týhle mise za záchranu planety byl tak kolosální, že mi trvalo tři měsíce se z toho vzpamatovat a veřejně přiznat svoje zdrcující selhání.
Když to shrnu:
Podařilo se mi bejt vegankou cca 1 týden. Pak jsme jeli do Německa a tam si člověk ten bratwurtst prostě dá. Taky tam měli jakousi lokální omáčku s vepřovým, který za euro navíc pozlatili. Takovýmu bizáru jsem nemohla odolat. Pak se mi taky nechtělo dělat scénky, že si nemůžu dát k véči jelení guláš, když ho tam náš hostitel celej den vařil (protože jsem nechtěla bejt za kokota a taky to fakt dobře vonělo).
Sice jsem se pak ještě snažila jíst co nejvíc vegetariánsky, ale nakonec mě frustrace z vlastní slabý vůle opět vehnala do masovýho objetí. Vrhla jsem za nejbližším masem jako zombie za kusem teplýho voňavýho mozku a pak už nebylo cesty zpět. Když musíš, tak prostě musíš.
Neni to jen tim, že většina těch jídel byla buď fakt hnusná nebo mi po ní opuchla celá hlava. To jsou sice hlavní důvody, ale pak taky ten společenskej tlak!
Jakože chcete jít s kolegama (protože mám práci a opravdický kolegy!) na jídlo a buď teda nejdete, takže jste pak za asociála, kterýmu utečou všechny drby a tak. Nebo pak druhá možnost, že všem hustíte do hlavy, že jste vegani a proto nemůžete jít na těstoviny/do prasečáku/na steak a nutíte je, aby s váma šli jíst salát. Protože většinou nechtěj, jste buď za otrapu s divnejma jídelníma návykama nebo ve finále za asociála, kterýmu utečou všechny drby a tak. Takže když člověk zrovna nedělá u Greenpeace, tak to má fakt blbý.
Taky moc nemám naturel na to, abych každýho chudáka v restauraci nebo v obchodě grilovala otázkama, jestli je veganský a bio, a jestli by se to vajíčko z vajíčkovýho salátu dalo vyndat. Někoho to baví, mě moc ne, protože nemám moc ráda flusance v jídle.
Dát si salát za 150 kaček je výstřednost, kterou si čas od času dopřeju. Nicméně kdybych to měla dělat každej den, tak mý srdce, žaludek i šrajtofle těžce zapláče. A taky mám u kupování salátu/veganskýho jídla takovej zvláštně zpruzenej pocit – že to za ty prachy vůbec nestojí vlastně. A hlavně teda z pojídání haldy zelenejch věcí nikdy nemám takový orgasmy jako ženy na obrázku. Asi můj salát nebývá tak vtipnej. Nebo u konzumace salátu dělám zasádní chybu – totiž že nesedím na vibrátoru.
Budu muset najít nějakej jinej způsob, jak si snížit uhlíkovou stopu, protože tady to byl teda velkolepej fail. Takže až umřu na kolorektální karcinom, aspoň budu vědět, že sem si ho vyrobila s láskou.
Ale alespoň se snažim jít víc zeleniny, tak si čas od času koupim kedlubnu.
Tady je ještě na prima video, pokud jste ho ještě neviděli.
Sto prostě přepálila – je třeba postupně! A jinak sojový mlíko s vanilkovou příchutí bude podle mě hnusný kvůli vanilkový příchuti, ne kvůli sojovýmu mlíku.
Asi jo, no.
No, nemám dostatečně sebemrskačskou náladu na to, abych testovala další sójový mlíka, s příchutí nebo bez.
Ale třeba ovesný se dá.