Předně se chci omluvit, že jsem dlouho nic nepřidala, ale vy, co sledujete můj fejsáč, víte, že jsem měla ruku v sádře a s tim se píše dost blbě, abych tak řekla. Nicméně to byla jen taková chuťovka v celým zběsilým lednu.
Začalo to tak, že jsem do prvního povánočního týdne musela narvat: opičí práci za účelem výdělku, vyšetření na chirurgii ve FN Motol (prdel světa, btw), vyšetření u praktický lékařky, dva pracovní pohovory, cestu do Vídně v úterý v poledne, návrat ve středu o půlnoci, předoperační vyšetření, EKG u jinýho doktora, další návštěvu u praktický lékařky, zajít k notářce, příjem do nemocnice, cestu do Plzně a taky nějaký hospody. Jako bylo toho dost, musim říct. Celý to vyvrcholilo operací v pondělí, nocí v nemocnici, dalším pohovorem hned v úterý a rukou v brutálně smradlavý sádře. Jako začátek roku k posrání. K tomu ta nesmírná radost z toho, když čekáte na pozvánku k pohovoru dva měsíce, a oni vám jí pošlou ani ne 48 hodin předem, asi v pět večer, pár minut poté, co jste si zaplatili lístky do Vídně.
Každopádně, teď už je to lepší a k vašemu velkýmu zarmoucení vám musím sdělit, že při do troše dobrý vůle ze mě bude do měsíce zaměstnanec, a možná konečně dostanu i stravenky. Nicméně to tak zpočátku moc nevypadalo. Pěkně jsem si pěkně nastudovala všelijaký strukturální a investiční fondy EU, jak to bylo v pozvánce, a k tomu i nějaký další, jakože abych mohla zamachrovat. A pak tam přijdu, tam dva pohřebně se tvářící chlápci v oblekách a personalistka. Po krátkým osobním představení („To bylo celý? Ještě se nám zkuste prodat pořádně!“) tři odborný otázky – ukáže se, že jsem zřejmě četla něco úplně jinýho, takže machrování se nekoná. Už na tu první neznám odpověď, koktám všelijaký kraviny, oni si cosi čmáraj do papírů. U druhý myslim na to, že sem mám jít za tejden na další pohovor a asi to snad radši zrušim. U třetí chci umřít a jít domů.
Pak to naštěstí skončí. Jdu ven a mám nutkání se personalistce vybrečet na ramínko. Řiká, že to bylo v pohodě. Mně to ani nepřijde. Všem píšu, že to stálo za piču (porušila jsem svou obvyklou tradici, že nikomu nic neřikám, protože jsem musela do tý doby zařídit tři prdele papírů ne ten pohovor a tohle se zdálo jako dobrej důvod, proč to všechno zrychlit). Jdu domu a mám depku.
O tejden pozdějc tam jdu na další pohovor, i když se děsně stydim. Je tam ta samá personalistka a řiká, že prej to vypadá dobře. Tak nevim, každopádně na tom dalším jsem mnohem víc v klidu. Pak mi za pár dní volaj, že by mě tam jako chtěli. Měla jsem naplánovanej ještě jeden, ale zrušim ho.
Už prostě nezvládám jít na další pohovory a tvářit se, že jsem milá, společenská lidská bytost schopná hlavního pracovního poměru. Je to vyčerpávající. Je to děsný – je to úplně stejně děsný jako chodit na rande s nejrůznějšíma kreténama v domnění, že z toho něco bude, a pak je z toho akorát zklamání a herpes. Takže jako doufám, fakt doufám, že se nic neposere a už mě žádnej další děsivej pohovor nějakou dobu nepotká.
Be First to Comment