„Mám vážné pochybnosti, že mě někdo zaměstná. Zaměstnavatelé ve mně cítí popření svých hodnot. Strachují se mě. Soudím, že dobře chápou, že jen z donucení funguji ve století, kterým opovrhuji. Chtějí prostě další tupé zvíře, které by poslušně patlalo jejich bestsellery lepem. Musíš pochopit, že můj weltanschauung probouzí v lidech strach a nenávist. Soudím, že jsem si vytvořil vůči práci mentální zábrany.“
Přátelé, pokud jste tak ještě neučinili, velmi doporučuju sáhnout ve volném čase po knize Spolčení hlupců od J. K Toola a nasát pár mouder, kterýma lze zaperlit na pohovorech. A dobrá zpráva je, že je to ke stažení i jako audiokniha, takže žádný výmluvy, že nemáte čas na čtení.
Je skoro ironický, že přes deset let je to moje skoro nejoblíbenější knížka. Před deseti lety mi to přišlo jako zábavný čtení o ujetým tlustoprdovi s doktorátem ze středověký filozofie, kterej jde prodávat párky. A ejhle, teď je ze mě taky ujetej tlustoprd, zatim bez doktorátu, nicméně ten je furt ve hře. A dokonce by mohl bejt i o středověku. Ale párky jsem prodávala, to zas jo.
Ignácius J. Reilly se tak stal mým duševním blížencem. Viz příklad:
Kniha:
„Zítra si pročtem v novinách ‚volný místa‘. A pak se pěkně ustrojíš a pudeš se ucházet vo práci.“
„Neodvažuji se zeptat, co si pod tím ‚pěkným ustrojením‘ představuješ. Bezpochyby ze mne učiníš terč posměchu.“
„Nažehlím ti parádní bílou košili a vemeš si jednu z taťkovejch kravat.“
„Smím věřit vlastním uším?“ zeptal se Ignácius polštáře.
Skutečnost:
„Tak si na sebe vezmi pěknej kostýmek, namaluj se a obejdi školy, ti to řikám pořád.“
„Mami, takhle se to ale už nedělá. A v kostýmku vypadám jak debil. Navíc žádnej nemám.“
„No, tak ti nějakej koupim. A taky se nech pořádně ostříhat konečně.“
„Ježíš, můžem se bavit o něčem jiným?“
Kromě toho je taky nekonečným vzorem na poli blbejch keců v práci. Navíc se stejně jako já snaží své zkušenosti s trhem práce shrnout na papír – jako Deník pracujícího mládence, kde se dá najít spoustu dobrejch rad. Chci tyto rady v budoucnu zahrnout do Jelimanovy příručky, takže o ně nebudete ochuzeni.
Ukázalo se tedy, že moje oblíbená kniha se stala mým osudem. Tak ještě že tak, kdybych si oblíbila třeba Mein Kampf, mohlo bejt hůř.
Máte taky nějakou knihu, se kterou velmi vnitřně souzníte?
🙂 Jelimane, chtěla bych Tě vidět v kostýmku 😉