Jeliman jde do práce

vaše nesčetné modlitby se vyplnily. Jeliman opět vyráží na dlouhou a urputnou cestu za hledáním ideální práce, velkou oklikou kolem pracáku. Tak se radujte, zpívejte písně a tančete tance! Jeliman je už zase (skoro) bez práce a svět je zas v pořádku.

Vím, že jsem dlouho nic nenapsala a můj břitkej humor možná trochu zrezivěl, ale mějte se mnou trpělivost. Vono se to snad vrátí.

Důvodů, proč opouštím svou současnou práci, o který jsem v předchozím článku nešetřila superlativy, je několik:

• Tahle práce fakt není pro měkký – jeden z experimentů s pracovní dobou byl, že jsem začala dělat dvanáctihodinový směny. V báječnejch vedrech, kterýma nás příroda letos oblažila, se tak moje nohy každej večer změnily na napuchlý brontosauří tlapy. Kvůli každodennímu mytí hory špinavýho nádobí (což prej žádnej kuchař se špetkou sebeúcty nedělá, jak mi kdosi sdělil) mi skoro slezla kůže na rukou a všechny řezance, štípance a strouhance na prstech se hojí extrémně blbě. Plus vedro, smrad, vlhko, friťáky bouchající do ksichtu a spoustu dalších radostí. Dělat rukama je prostě dřina.

• Bohužel jsem se nevyhla naprosto zbytečnýmu telefonování ani naprosto zbytečnejm poradám. Mám za to, že přebytek komunikace dělá z lidí debily a hodlám to dokázat. Nebo tomu alespoň věnovat další článek.

• Můj kuchařskej skill se přestal prudce zlepšovat už po měsíci. Pak ustrnul na mytí nádobí a loupání deseti kil cibule skoro každej den. Lahoda.

• S kuchařskou celebritou už jsem se bohužel znova neviděla. Můj báječnej kečup nechali zplesnivět.

• Do hajzlu šla i flexibilní pracovní doba, někteří prima lidi, chlastání v práci i jedno pivo denně zdarma. Takže víceméně všechno, co dělalo tu dřinu snesitelnou.

• Plus ve zkratce další negativa – přibrala jsem jako prase, jsem víceméně konstantně zpruzená a unavená, nezvládám dělat absolutně nic zajímavýho a připadám si jako vymletej robot.

• A každej den cítím, jak vnitřně i vnějšně atrofuju.