Nenávidím, absolutně a šíleně nenávidím psaní motivačních dopisů.
Řikala jsem si, že se to poddá a ono ne. Naopak – průměrná doba nadrásání jednoho motiváku se zvyšuje – dnes to bylo krásných 2,5 hodiny (do toho taky trochu úprava životopisu a vyrábění podpisu v Malování, abyste si nemysleli, že jsem úplnej trotl). Všechny rady, jak napsat motivační dopis jsou hlavně o tom, že musíte vychválit svý přednosti tak, abyste nevypadali ani jako úplní dementi a zase ani moc nafoukaně. To nedávám. Z každýho motiváku, kterej napíšu, mám chuť si hodit mašli.
A pak si vždycky představim toho na druhý straně, jak se tváří asi takhle.
Chápu, že ti lidi TAM potřebujou vědět, že nejste úplně negramotní, ale to je asi tak jediný, co zjistěj. Netvrďte mi, že nějakej personalista z motiváku dokáže zjistit, že mu lžete.
Klidně tam můžu nalhat, že jsem „velice komunikativní, přátelská, s optimistickým pohledem na svět a ze všeho nejvíc miluji obtížné úkoly s velkou dávkou zodpovědnosti“, mrky mrk. Kdyby mě nějakým nedopatřením pozvali i na pohovor, tak to tam řeknu taky. Pak by mě třeba vzali a za měsíc se budou děsně divit, kdy se ze mě stalo to cynický líný monstrum (tradá, bylo tady vždycky, vy šulíni!).
Určitě existuje nějakej chytřejší způsob, než donutit lidi, aby vyblili svý ega na formát A4 (v tom lepším případě) nebo si vymysleli úplně nový pracovní avatary – ty zodpovědný flexibilní týmový hráče, který se v polokošilích pastelovejch barev družej u automatů na kafe a generujou zisky.
Dejte mi prosím někdo radu, jak napsat (ideálně univerzální) motivační dopis, ze kterýho se nezebliju já ani personalista, a máte u mě lahváč.
A pro zábavu tady:
11 weirdest covers letters of all time
(Nicolas Cage, yeah!)
Be First to Comment