Včera jsem přerušila živnost a šla se registrovat na pracák.
Tato činnost mi sama o sobě vždycky přišla potupná (imaginární rodiče v hlavě: „My jsme ti to dycky řikali, že s tou tvojí divnou školou skončíš na pracáku!“), ovšem včerejší zážitek předčil všechna očekávání.
Ještě aby to nebylo moc easy, tak má Praha 7 registrace na pracáku na Praze 8. Takže vy, kdo znáte tu vznosnou budovu obecního úřadu na sedmičce, kde se můžete potloukat víceméně kdykoli, povozit se páterem nosterem a podobně, představte si mé znechucení, když jsem se doplhala kamsi do Libně, kde se v ohavný mrňavý socialistický budově č. 2 vyplácí dávky. Plus se tam nedá vlézt mimo úřední hodiny. Pan vrátnej mě laskavě nasměroval do hlavní budovy, kde je automat na kafe a ať tam jako posedim v teple, než nás bude moct pustit dovnitř.
Pět minut před otevřením vyrazim zpět k budově, kde už se vytvořila slušná fronta. Nemám v tom vůbec přehled, ale asi byl nějakej termín výplaty oder was. Pak se ten asi stohlavej zástup natlačil dovnitř – řikám si, půjdu s davem, asi věděj, kam jít.
Dav směřuje do prvního patra – vzduchu ubývá – nějaká matka mi přejela nohu kočárem – potim se jako prase a nevím, kudy kam.
Dav se rozdělí k příslušným dveřím podle abecedy. Furt nevim kam, Motám se tam jako debil. Nikde cedule o tom, kde je registrace. Chaos. Lidi natlačení na sobě, nemají kde sedět, do toho olbřímí kočáry. Ale oni to mají asi už zmáklý, rozhodně nevypadají tak vykokošeně jako já.
Na (prázdných, nejsou tam ani papíry, nic) stolech výhružné nápisy – Toto je stůl! Na stole se nesedí (neručím za přesné znění, ale něco v tom smyslu) – asi když si tam sednete, vyleze pani a ufikne vám prdel.
(Není tam vyvolávací zařízení – asi je v tom nějakej systém, protože se tam navalilo najednou tolik lidí, že klasický čekárnový pravidla přece nemůžou fungovat)
Zmateně se odmotám k vrátnici – pan vrátnej si mě všimne a odvelí mě do úplně jiný budovy. Na vstupních dveřích zvenku je cedulka, kde je to napsaný. Odtažena davem jsem si jí nevšimla, a naivně jsem čekala nějaké info i vevnitř.
Dojdu do správný budovy. Zvenku nevypadá zdaleka tak hnusně. Zevnitř jo. Vyplním formulář. Povede se mi to až počtvrtý. Což nevadí (nepovedené pokusy jsem ekologicky vytřídila), protože čekám dvě hodiny, alespoň se zabavím (samozřejmě mám s sebou i knihu). Slečna okolo dvacítky občas vyleze a někoho pošle nahoru. Jdu se taky podívat nahoru. Je tam asi deset kanclů a prázdno. Tam, kde sedím já je jeden kancl a 15 lidí.
Asi po hodině se to začne trochu hejbat – kancl nahoře asi funguje efektivnějc.
Po 120 minutách čekání jdu dovnitř. Ejhle, slečny tam jsou dvě, vypadají trochu jako klony. Ale asi maká dycky jen jedna.
Připadám si jako hovno.
Sedím, zatím cajk. Pak se ptaj, co jsem dělala předtim. „Dneska jsem ukončila OSVČ,“ poslušně hlásim. Prej jestli mám papíry o přerušení, Poslušně je vytáhnu.
A pak pecka: „Ale my vás můžem registrovat až od zejtřka.“
Řikám: „Ale na úřadě u nás řekli, že to nebude problém.“
„No, ale když voni to asi nevěděj.“
V mým obličeji děs a hrůza: „Neříkejte, že sem budu muset zejtra znova!“
To se slečna trochu nasere – nejspíš se jí nelíbí to očividný zoufalství, který ze mě sálá.
Asi má pocit, že jako nezaměstnaný mi přece nevadí trávit denně tři hodiny na úřadě, dvě z toho ve škaredý, deprimující čekárně s dvaceti dalšíma deprimovanýma lidma, páč nemám nic jinýho na práci, akorát sedět doma, drbat si pupek a čumět na Ordinaci.
„Si přiďte brzo ráno, tak v osm.“ Pak už moc nevnímám – začne něco o správě sociálního zabezpečení a nějakým papírku, co taky musím donést. Ukazuje to pantomimicky, páč už jsem za úplnýho trotla. Není moc milá.
Tak se téměř se slzama v očích vypakuju ven. Dopotácím se do krámu pro pití, páč jsem úplně vyschlá a nasraně jedu dom.
Tak si řikám, že se mi tam asi znova nechce. Radši budu osoba bez danitelnejch příjmů, než si najdu práci. Za jeden měsíc na živnosťáku je to skoro čtyři tácy – odteď to bude za litr. Na to ještě mám.
Takže ode dneška za 3 měsíce budu mít práci. Tzn. 13. dubna. Nebo fakt nevim.
Be First to Comment